Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naposledy oslavovala doomová legenda dvadsať rokov dosť nešťastným spôsobom v podobe nepochopiteľného symfonického masakru „Evinta“ a navyše v období vyčerpaného tápania so zlomkom pôvodnej zostavy.
Minulý rok oslávili MY DYING BRIDE už štvrťstoročie existencie a pokiaľ ste k ich tvorbe aspoň v dávnejšej minulosti mali pozitívny vzťah, rozhodne neurobíte chybu, ak im po posledných nevýrazných počinoch dáte šancu.
Hoci je dlhoročným hlavným autorom väčšiny hudby Andrew Craighan, novinku podľa môjho názoru výrazne poznačil návrat pôvodného gitaristu Calvina Robertshawa. Pravdupovediac som mal vždy pocit, že jeho odchodom po nedocenenom percentuálnom albume stratili Briti niečo veľmi podstatné zo svojho čara (napriek minimálne dvom vydareným albumom, ktoré nasledovali). Možno ide len o spôsob, akým sa prelínala a dopĺňala hra oboch týchto pánov. Na „Feel The Misery“ je to na moje vlastné prekvapenie všetko späť.
Už úvodná „And My Father Left Forever“ sa rozbieha na pomery štýlu nebývalým tempom, hráčska chémia v kapele opäť funguje, Aaron neplytvá príliš uplakanými tónmi a šetrne chrlí aj svoj chrapot, tempo sa plynule a zmysluplne mení z pomalého na ešte pomalšie práve tam, kde je to treba, a než sa nazdáte, ocitnete sa uprostred albumu pri titulnej skladbe, ktorá je pravdepodobne vrcholom celého albumu. V tej je všetko to, prečo sú MY DYING BRIDE dodnes ikonou štýlu, zhutnené na prijateľnej ploche.
„I Celebrate Your Skin“ je zásluhou husľových liniek, Aaronovho chrapotu a úvodu pripomínajúcom „Sear Me“ z debutu asi najväčším výletom do minulosti, našťastie zvrat v jej závere zachraňuje pred pocitom zbytočnej rozťahanosti.
Nájdu sa však aj mierne prešľapy - „I Almost Loved You“ mohla byť záverom na spôsob „For My Fallen Angel“, ale tentokrát to nefunguje, tak ako v kontexte „Like Gods Of The Sun“ (a možno aj tej doby). „Within A Sleeping Forest“ predstavuje na pomery MY DYING BRIDE ten horší, unavený, nezmyselne rozťahaný štandard bez výraznejších nápadov.
Celkové dojmy z „Feel The Misery“ sú však jednoznačne pozitívne a aj atmosféra albumu pôsobí akosi ľahšie. Experimenty aj návraty ku koreňom majú už dávno za sebou, napriek tomu mám pocit, že toto je MY DYING BRIDE akoby na začiatku novej etapy. Nahrať dobrý album po štvrťstoročí v tak špecifickom štýle nie je vôbec samozrejmé. A práve to vyšlo.
Minulý rok oslávili MY DYING BRIDE už štvrťstoročie existencie a pokiaľ ste k ich tvorbe aspoň v dávnejšej minulosti mali pozitívny vzťah, rozhodne neurobíte chybu, ak im po posledných nevýrazných počinoch dáte šancu. Experimenty aj návraty ku koreňom majú už dávno za sebou, napriek tomu mám pocit, že toto je MY DYING BRIDE akoby na začiatku novej etapy.
1. And My Father Left Forever
2. To Shiver In Empty Halls
3. A Cold New Curse
4. Feel The Misery
5. A Thorn Of Wisdom
6. I Celebrate Your Skin
7. I Almost Loved You
8. Within A Sleeping Forest
Otázkou pro Portugalců GAEREA je, zda jejich black metal má být vizí osobitě vzletné formy, nebo je to jen teatrální snaha o dramatičnost. Té je totiž na aktuální desce opravdu hodně. A čeho je moc, toho je příliš. Minulá deska se mi zamlouvala více.
Další technický death metal. Povedený debut skupiny, za kterou stojí hudebníci se zkušenostmi, třeba bývalý bubeník FALLUJAH. I díky klavírním partům hodně rozmanité a proměnlivé dílo startuje zajímavou tematickou trilogii. Budu sledovat.
Metalovější souputníci Vesničanů z města Ioanniny se hlásí s nádherně eklektickou metalovou kolekcí, která s chutí kloubí hard rock, heavy metal, stoner a pulzující řecké folkové party. Dominuje bublavá basa, výrazné perkuse a nápadité delší kompozice.
Kto pamätá, že Poly natočil akustickú dosku už v roku 1992? Z toho pohľadu je projekt POLY NOIR ďalšou z odbočiek v kariére polyhistora. "Noir country" s priznanými inšpiráciami a Polyho charakteristickou poetikou (objaví sa aj Joe!) stojí za vypočutie.
Guilty pleasure pokračuje, děcka už jsou skoro dospělá a furt je to fackování baví. Musí, mají to ve smlouvě. Na plac se vrací Silver, zvraty jsou čím dál (tragi)komičtější, ale tvůrci to napětí stále dokážou šponovat. Jak dlouho ještě, proboha?!
Němci nezapřou inspirace od NILE, již název v podobě egyptského boha chaosu k tomu ostatně odkazuje. A tak nám servírují vydatnou porci technicky pojatého a orientálním folklórem kořeněného death metalu. Je to poctivě uklohněné, takže docela lahůdka.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.